Kabare (od fr. cabaret — „kabáč“) je unikátní jev, který od svého vzniku balancoval na hranici elitárního umění, masového zábavy a sociálně-politické satiry. Toto syntetické prostory, spojující hudbu, tanec, poezii, dramu, vizuální umění a kuchařství, během své 140leté historie sloužilo jako barometr veřejného mínění, laboratoř estetických experimentů a tribuna pro marginalizované hlasy.
Počátek kabare je spojen s protestem proti komerčnímu divadlu a akademickému umění. Jeho kolébka byla Paříž, kde 18. listopadu 1881 roku malíř Rudolf Salis otevřel „Černý kočka“ (Le Chat Noir) na Montmartru. To nebylo jen kavárna, ale „umělecký kabáč“, kde hosté — básníci, hudebníci, malíři — sami vytvářeli představení pro sebe a takové jako oni. Zde se rodil formát „chansonière“, improvizovaných skečů a stínného divadla. Úspěch „Černého kočky“ vyvolal vlnu napodobování: „Moulin Rouge“ (1889) se svým slavným kannkánem, „La Platanine“ a další.
KLÍČOVÉ ZNAKY RANÉHO KABARE:
Atmosféra soukromého klubu: Intimita, vymazání hranice mezi scénou a sálem.
Eklectičnost programu: Během večera mohli vystupovat básník-simbolista, kupletista, kouzelník a tanečnice.
Satira na buržoazii: Ostré vtipy byly směřovány na měšťanské mravy a politiku.
Skutečný rozkvět a politizace kabare se odehrála v německy mluvícím prostoru, zejména v Berlíně a Curychu během Weimarské republiky.
„Schall und Rauch“ (Schall und Rauch, Berlín): Založeno Maxem Reinhardtem v roce 1901, později se stalo legendárním kabare 20. let, kde se vysmívalo militarismu, лицeměrství a nacionalismu. Zde vystupovali dramatik Bertolt Brecht a Kurt Tucholsky, umělkyně-dadaistka Hannah Höch.
„Kabare Voltaire“ (Curych, 1916): Vzniklo jako antiválečný protest. Básníci-emigranti Tristan Tzara, Hugo Ball, malíři Hans Arp a Marcel Janco zde vytvořili hnutí dada — absurdní, epatážní odpověď na bláznivost světové války. Jejich představení ( zvukové básně, současná čtení) rozmetali představy o umění.
„Kabare jedenáct paláců“ (München): Jedno z nejostřejších politických kabare, čížské texty se staly cílem nacismu již v začátcích 30. let.
Fenomén weimarského kabare: To byl „tanec na vulkán“ — směs zoufalství, hedonismu a ostré sociální kritiky, zosobněná v podobě umělkyně-kabaré Anity Berber, v textech Klabunda a K.I. Krola.
S příchodem nacismu byla burjózní kultura kabare zničena. Mnoho umělců (Kurt Weill, Marlene Dietrich) emigrovali. V samotné Německu se kabare proměnilo v nástroj propagandy nebo se stáhlo do hlubokého podzemí. Nicméně v okupovaném Paříži některá kabare (např. „Foli-Bergère“) pokračovala ve své činnosti, a v koncentračních táborech (Terezín) vznikala táborová kabare jako forma duchovního odporu.
Po válce se kabare rozdělilo na několik větví:
Politické kabare (Kabare) v Německu a východní Evropě: V NDR a NDR se obnovila satirická kabare, kritizující novou moc, denacifikaci a později — studenou válku (míšeňské „Lacher und Schiessen“). V socialistických státech (Polsko, Československo) bylo kabare ostrovem aluzivní kritiky režimu.
Kabare jako estrádní show (Cabaret): Na Západě, zejména pod vlivem broadwayského muzikálu „Cabaret“ (1966, podle knih Kristofera Isherwooda), se slovo stalo symbolem glamour show, burlesku a nočních klubů. Pařížské „Lido“ a „Crazy Horse“ se proslavily grandiózními revuí s fyzionomickými kostýmy a složitými činy.
Současné kabare není jednotný žánr, ale ekosystém rozmanitých praxí:
Neoburlesk a nýv-vejv kabare: Obnova burlesku (burlesk revュー Dity von Tiz) ne jako striptýzu, ale jako teatralizovaného, často feministického nebo queer-umění, zkoumajícího téma těla, pohlaví a sexuálnosti. Moderní kolektivy (Pussy Riot v raných akcích, „Imperijální ruský balet“ v Berlíně) používají jeho estetiku pro politická vyjádření.
Immersivní a site-specific kabare: Představení v netypických prostorech — zchátralých závodech, botanických zahradách, vlacích. Divák se stává součástí akce. Sleep No More v New Yorku je jasným příkladem immersivního divadla s silným vlivem kabarétové estetiky.
Kabare jako zkoumání identity: Mnoho moderních umělců používá formu kabare (monolog, píseň, tanec) k diskusi o traumatu, migraci, invaliditě, duševním zdraví. To je terapie a aktivismus prostřednictvím performativity.
Digitální kabare: Pandemie COVID-19 urychlila vznik online kabare — streamovacích show, kombinujících domácí intimacy s globální diváckou základnou.
Alternativní scéna: Platforma pro umělce a témata, kteří nezapadají do hlavního proudu divadla nebo pop průmyslu.
Sociální kritik: Zachoval roli satirického zrcadla společnosti (jako v německých Kabare nebo ruských televizních projektech jako „Krivé zrcadlo“, kořeny v této tradici).
Místo pro komunitu: Spojuje lidi podle zájmů (queer-kabare, poétické slam v barech).
Strážce „nízkých“ žánrů: Legalizuje a rozvíjí formy, které byly považovány za marginalizované: klaunádu, pantomimu, stand-up, ekstrémní tanec.
Od „Černého kočky“ po digitální představení kabare prokázalo svou neuvěřitelnou životaschopnost. Jeho podstata je v hybriditě, aktuálnosti a intimitě. To není muzeální exponát, ale živý organismus, který neustále přizpůsobuje, reaguje na výzvy času. V éře algoritmizované kultury a standardizovaných zábav zůstává kabare teritorií rizika, přímého vyjádření a lidského kontaktu. Pamatuje nám, že umění může vznikat u stolu mezi sklenicemi, že smích a reflexe mohou být dvě stranou jedné mince. Historie kabare je historií boje za právo být jiný, mluvit ostrým a zůstat přitom uměním, které se nebojí být nes vážné, aby mluvilo o tom nejserióznějším.
© elibrary.cz
New publications: |
Popular with readers: |
News from other countries: |
![]() |
Editorial Contacts |
About · News · For Advertisers |
Digital Library of Czech Republic ® All rights reserved.
2025-2026, ELIBRARY.CZ is a part of Libmonster, international library network (open map) Preserving Czech's heritage |
US-Great Britain
Sweden
Serbia
Russia
Belarus
Ukraine
Kazakhstan
Moldova
Tajikistan
Estonia
Russia-2
Belarus-2