Sport učí vítězit. Ale ještě ho učí něčemu postрашšímu: prohrávat a přesto zůstat člověkem. Sportovní solidarita není jen hlasitý heslo. Je to, když soupeř pomůže vzcházet po tvrdém střetu. Když nejlepší hráč světa přijde utěšovat toho, kdo minul v rozhodujícím penaltě. Když fanoušci potleskují druhému týmu za krásný fotbal. V světě, kde všechno závisí na penězích a žebříčcích, zůstává solidarita tou stejnou živou nervou, která dokazuje: sport není válka, ale dialog.

Co je vlastně sportovní solidarita

Nezaměňujte ji s přátelstvím. Přátelství jsou osobní vztahy. Solidarita je princip. Je to uvědomělé respektování společné věci, společných pravidel, společné lidskosti, navzdory barvě dresu nebo erbu na hrudi. Projevuje se na třech úrovních.

První — solidarita mezi soupeři. Pomohl jste vstát padlému, uznali jste, že rozhodčí udělal chybu ve vaši prospěch, nezaútočili jste na zraněného. Druhá — solidarita v rámci týmu. Když hvězdný útočník předává míč místo toho, aby šel sám, pro vítězství. Když náhradník raduje z gólu základní, ne závidí. Třetí — solidarita mezi hráči a fanoušky. Když fanoušci nesvistí, i když prohrají 0:5, a když hráči jdou k svým tribunám, aby se poklonili, i když prohráli.

Sportovní solidarita nemá národnost. Brazilci mohou objímat Argentince po tvrdém finále. Američan může objímat Ruska po semifinále. Protože oba znají, co znamená trénink na hranici, zranění, psychóza a šílené štěstí vítězství.

Velké příklady: kdy solidarity zvítězila nad vrahodou

Klasický případ — finále mistrovství světa ve fotbale 2014. Götze dal rozhodující gól za Německo do branky Argentiny. Hráči německé reprezentace se nezačali zlobit před pláčícím Lionellem Messiem. Obklopili ho, klappingali mu po rameni, respektovali ho. Messi pak získal Zlatý míč turnaje — a nikdo nezpochybňoval.

Příběh z boxu: Jevgenij Makarenko a Sergej Děrevjantschenko se po tvrdém 12. kole zápasu objali a řekli si díky. V hale plakali tvrdí muži.

Z atletiky: na olympijských hrách v Riu 2016 upadla Američanka Abby D'Agostino, když narazila na Novozélanďanku Niki Hamblin. Místo toho, aby pokračovala dál, Abby pomohla Niki vstát. Poté spolu dobiehly. Mezinárodní olympijský výbor udělil jim zvláštní medaili za duch.

Takové okamžiky zůstanou v paměti déle než výsledek finále. Protože ukazují: solidarita je vlastně nejvyšší forma konkurence. Můžete být soupeřem na tatami, ale člověkem mimo něj.

Proč je solidarity výhodná pro všechny (i pro vítěze)

Cynický otázka: proč pomáhat soupeři, pokud vám vezme medaili? Odpověď: protože sport bez solidarity se promění v bitvu, kde přežijí jen šílenci. A šílenci dlouho nehrájí. Zranění, zklamání, odchody ze sportu. Podívejte se na tenis: Novak Djoković, Rafaël Nadal a Roger Federer se na kurtech nenáviděli. Ale mimo ně pomáhali, léčili zranění, chválili. Protože rozuměli: výkonnost jednoho neodmítá výkonnost druhého. Naopak, zvedá všechny.

V týmových sportech je solidarita o důvěře. Pokud věří váš společník, že vás neopustí pod tlakem, nezačne vám křičet po chybě, bude hrát lépe. Solidarita vytváří prostředí, kde můžete riskovat, dělat chyby, růst. Bez ní se tým rozpadne na hvězdy a statisty.

Pro fanoušky je solidarita o bezpečí a kultuře. Anglické fanoušky a německé mohou společně pít pivo před zápasem, sporit, ale nebojovat se. A to je norma. Protože fotbal je hra, ne válka.

Kde solidarity trhá trhlinu

Ideální obrázek není. V sportu je mnoho černých dír. Rasismus na tribunách, kdy černoch hráč je svistěn opicemi. Skandály s dopingem, kdy vzájemné obvinění ničí důvěru. Zápasy bez diváků kvůli politickým bojkotům. A nejhorší — zranění způsobená špinavými zásahy, po kterých kariéra padá.

Sportovní solidarita se trhá tam, kde jsou na hrani na konu peníze. V finále Ligy mistrů, kde jsou sázky miliony eur. V boxu, kde jeden úder může zabít. V cyklistice, kde farmakologická válka zničila jméno Lанса Armstronga. V těchto okamžicích mnozí zapomenou na solidaritu a vzpomenou si: „sport je válka“.

Ale i z toho je východ. Konkrétní hráči a federace, kteří veřejně vystupují proti rasismu, za čestnou hru, za rovné podmínky. Jejich hlasy jsou slabší než skandály, ale jsou tam.

Jak vychovávat solidaritu od dětství

V dobrých sportovních školách trenér nejen učí úderu z výšky, ale také pravidlu: „Upadl soupeř — pomoz mu vstát. Prohrál — přestaň se smát nad prohrávajícím“. Tyto pravidla jsou zakládány v šesti letech. A fungují. Dítě, které je zvyklé respektovat cizí práci a cizí bolest, vyroste v atletu, který nebude hrát špinavě, podvádět, provokovat.

Příklady: dětské turnaje, kde po zápase týmy stojí v dvou řadách a potleskují si navzájem. Juniorské reprezentace, kde kapitáni vyměňují vlajky a říkají krátké řeči o fair play. To se zdá formalitou. Ale formalita, která se opakuje stokrát, se stává povahou.

Solidarita a politika: proč je nesmí směšovat

Jednou z hlavních problémů moderního sportu je, když politické elity vyžadují od sportovců solidaritu s režimem, s vlajkou, s ideologií. Ale sami sportovci chtějí jen hrát. Sportovní solidarita není o státních hymnech. Je to o tom, aby v šatně nebylo rozdělení na „své“ a „cizí“ podle pasu. O tom, aby norský lyžař objímal ruského po cílové čáře, i když jejich země jsou v sankční válce.

Historie zná příklady, kdy sportovci odmítali politické hry a zachovávali lidskou tvář. Ruská a ukrajinská olympijská výběrka v roce 2018 si vyměnily odznaky na turnaji v judu. Němečtí a francouzští fotbalisté vyšli s plakátem „My jsme spolu“ po teroristických útocích. To nebyla politika. To byla solidarita.

Krize solidarity v éře sociálních sítí

Zdá se, že sociální sítě nás spojují. Na druhou stranu je provokují troli a hate. Po každém zápase fanoušci píší zlé věci hráčům prohrajícího týmu. Dokonce i sami sportovci občas dovolují tvrdé komentáře k soupeřům — ne na tiskové konferenci, ale na Twitteru. To ničí solidaritu. Veřejná poškození virtuální rány bolí stejně jako skutečná.

Ale je tu i opačný trend. Sportovci často používají sociální sítě pro podporu. Například, když zemře blízký člověk u soupeře, letí do Instagramu soucitu. Když hráč dostane rasistické osočování, jeho kolegové — včetně těch z jiných klubů — vkládají příspěvky s hashtagem #NoToRacism. Solidarita přechází do čísel. To je nová realita.

Co ztrácíme bez solidarity

Bez solidarity se sport promění v gladiáterské boje. Intriky, podvody, kousnutí, plivání. Diváci dostanou maso, ale ztrácejí duši. Podívejte se na box 90. let: Tyson kousl Holifielda, diváci plivali, a box ztratil ratingy. Dnes je box více gentlemanstvím, a to vrátil zájem.

Bez solidarity se dětský sport stává traumatičným. Děti napodobují agresi svých idolů, zlomí si ruce, vyhazují slabé. Bez solidarity umírá amatérský sport: nikdo nechce přijít do šatny, kde vás zesměšňují za chybu. Solidarita je lepidlo, které drží sportovní komunitu. Odeberte ji, a vše se rozbije na kousky egocentrismu.

Jak může každý z nás posílit sportovní solidaritu

Nejsete fotbalista ani olympijský vítěz. Ale jste fanoušek. Nebo rodič mladého sportovce. Nebo prostě divák. Váš příspěvek je jednoduchý: nesmýšlejte o soupeři. Potleskejte krásným gólům do cizích bran. Učte děti, že prohrávat důstojně je stejně důležité jako vyhrávat krásně. Nezatěžujte dítě „nenávistí k soupeři“. To je slepá ulička. Mnohem lépe říct: „Jsou silní kluci, dejme je porazit čestně“. Přestaňte se smát trenérovi druhého týmu po zápase. Napište dobrý komentář sportovci, který udělal chybu v rozhodujícím okamžiku. Bude bolet od toho, co se stalo. Vaše podpora mu může vrátit chuť k hře.

Sportovní solidarita není o odměnách a protokolech. Je to o volbě. Každý den, každý zápas, každý svistek. Volba mezi „já jsem lepší než on“ a „my jsme část jednoho velkého sportu“. Vyberte druhé. A pak se sport opravdu stane školou života.

Permanent link to this publication: