Sovětské spisovatelé o Vánocích: mezi zákazem, pamětí a Novým rokem Téma Vánoc v sovětské literatuře představuje složitý fenomén kulturní paličinky, kde náboženský svátek postupně mizel, nahrazoval se, ale zachovával se v podtextu, nostalgických vzpomínkách a ve formě světských kódů. Po říjnové revoluci v roce 1917 byl Vánoc jako náboženský svátek zakázán a od roku 1929 byl den volna zrušen. Kulturní politika bojovala s „popovskými zbytky“, vytlačovala jej symboliku ateistickou propagandou a novým, sovětským svátkem — Novým rokem (od roku 1935). Literatura odrážela všechny fáze této transformace: od satirického odhalení po nostalgickou památku a úplné vstřebání novoroční mytologií. První fáze (1920-é – začátek 1930-ých): Odhalení a satira V rané sovětské literatuře byl Vánoc zobrazován jako neškodný, buržoazní a temný zbytek, symbol tmy a sociální nerovnosti starého světa. Vladimir Mayakovsky, poéma „Dobře!“ (1927). V slavném odstavci „Kým být?“ jsou verše přímo útočící na vánoční mýtus: „A neukáže se vám vánoční dárek / s košem / dárků / a jmelí / v rukou…“. Pro Mayakovského jsou Vánoce část světa měšťanstva a podvodu, který měl být smetnut revolucí. Mikhail Zoshenko, příběhy. V svém typickém klíči ho vysmívá obyčejné, lhostejné přístup k svátku. V příbězích o Německé revoluci se vánoční obřady jeví jako prázdná formalita, za kterou se skrývá žárlivost, opilost a rodinné hádky. Náboženský význam je zcela ignorován nebo chápán jako nesmysl. Druhá fáze (střed 1930-ých – 1950-é): Translační a nahrazující. Narození sovětského Nového roku Od střední 30. let, po rehabilitaci jmelí jako „novoročního“ a ne vánočního, začalo aktivní konstruování světského sovětského svátku. Spisovatelé se stali účastníky tohoto procesu, vytvářejí novou mytologii. Samuil Marshak, „Dvanáct měsíců“ (1943). I když je hra formálně o novoročním přání, jeho hluboká struktura je čistě vánoční. Je to příběh o zázračném odměňování: dobra, pracovitá a pokorná nevlastní dcera (parallel evangelských „chudých duchem“) získává od personifikovaných přírodních sil (měsíců) to, co není možné v běžném životě – jarní krokusy v zimě. Je to světská úprava motivu „vánočního zázraku“, kde kouzlo pochází ne od Boha, ale od spravedlivých sil přírody a je spojeno s morálním výběrem. Lev Kassil, „Konduit a Švambrání“ (1930-1933). V autobiografické povídky je výrazná scéna přípravy na předrevoluční Vánoce v intelektuální rodině. Kassil ho popisuje s teplem a ironií jako svět dětských představ a rodinných tradic, který byl bezpříkladně ztracen po revoluci. Je to jeden z mála příkladů nostalgického, ale neodsuzujícího pohledu z sovětské současnosti na minulost. Třetí fáze (odteplení a pozdní Sovětský svaz): Nostalgie, památka a podtext V období větší volnosti se téma předrevolučního, „domácího“ Vánoc vrací jako symbol ztraceného dětství, tepla a tradiční kultury. Ivan Šmejl, „Leto Boží“ (1933-1948). I když spisovatel emigroval, jeho autobiografická kniha, celá postavená kolem pravoslavného kalendáře, se stala široce známou v Sovětském svazu v samizdatu a pozdějších vydáních. Kapitoly o Vánocích jsou hymnem na patriarchální uspořádání, víru a obřadní krásu svátku. Pro sovětského čtenáře to bylo okno do naprosto jiného, zakázaného světa. Valentin Rasputin, „Učebnice francouzštiny“ (1973). V příběhu se děje na zimu a hlavní hrdina, hladovící chlapec ze sibiřské vesnice, dostane od učitelky balíček. I když se přímo o Vánocích neříká, motiv tajné milosti, darování potřebnému dítěti v chladném, temném čase hluboce rezonuje s vánoční etikou soucitu. Je to světská, humanistická verze vánoční historie. Jurij Kovál, „Dobrodružství Váše Kuroléska“ (1970-é) a další. V próze Kovače, zejména v příbězích o vesnici, často přítomna je atmosféra tichého, téměř pohanství zimního zázraku. Jeho zima je časem rozhovorů u kamna, zvláštních setkání, zvláštního světla. I když se vyhýbá přímé náboženskosti, jeho estetika je plná téhož cítění tajemství a očekávání, které historicky bylo spojeno se svátky. Zajímavý fakt: „Kouzelník ze země kouzelníků“ a kinematograf Zvláštní roli sehrála pohádka E.T.A. Hoffmanna „Kouzelník ze země kouzelníků“ (a balet Čajkovského). I když je to vánoční pohádka podstatou, v Sovětském svazu byla úplně přizpůsobena Novému roku. V slavném filmu z roku 1973 „Kouzelník ze země kouzelníků“ (režie B. Stepancov) a v divadelních inscenacích byla náboženská složka snížena na minimum, svátek byl prezentován jako kouzelný, světský ples. Je to klasický příklad kulturního nahrazení: vánoční magie byla zachována, ale „repackovaná“ do přijatelné ideologické formy. Závěry: Tři strategie psaní Takto sovětský spisovatelé existovali v tvrdém ideologickém poli, což vyvolalo několik strategií přístupu k tématu Vánoc: Přímé odmítnutí a satira (raný období). Svátek byl zobrazován jako symbol zaostalosti a podvodu. Nahrazení a recyklování (stalinistické a poválečné období). Vánoční archetypy (zázrak, darování, proměna) byly přesunuty na Nový rok, vyčištěny od náboženského kontextu a naplněny sovětským obsahem (věra do světového zítřka, kolektivní radost). Stromeček, Babí lada, dárky – všechno bylo „recyklováno“ z vánoční tradice. Nostalgie a podtext (pozdní Sovětský svaz). Vraťte téma jako kulturní památku, osobní zkušenost ztraceného „domácího“ tepla a jako univerzální humanistický příběh o milosrdenství a dětském zázraku. Závěr: Téma Vánoc v sovětské literatuře není absence tématu, ale jeho složitá metamorfoza. Náboženský svátek byl vytlačen na okraj oficiální kultury, ale jeho hluboké psychologické a narativní struktury zůstaly nezměněny. Prorostly ve formě světských pohádek, nostalgických vzpomínek a humanistických příběhů o dobru. V důsledku toho sovětská literatura, i když odmítá Vánoce, neúmyslně dokázala jeho kulturní udržitelnost: jeho archetypy byly silnější než ideologické zákazy a byly asimilovány novým, sovětským kalendářem, vytvořily unikátní hybrid – svátek, v němž pod maskou Nového roku tajně žil duch Vánoc, zbavený Boha, ale zachovávaný zázrak.
© elibrary.cz

Permanent link to this publication:

https://elibrary.cz/m/articles/view/Sovětskými-spisovateli-o-Vánocích