Tanec v sovětské kultuře: mezi ideologií, formou a svobodou

Tanec v SSSR představuje unikátní jev existující v napjatém poli mezi státním zadáním, uměleckým hledáním a národní tradicí. Nebyl to jen druh umění, ale silný nástroj ideologie, prostředek výchovy „nového člověka“, symbol kolektivního těla národa. Jeho evoluce odráží všechny protiklady a etapy sovětské historie.

Éra revolučního avantgardy (1920-é roky)

První poválečné roky tanec stal laboratoří radikálních experimentů. Novodobí choreografové, inspirováni idejemi „masového aktu“, se pokoušeli vytvořit nové, kolektivní umění. Izák Dunajevskij a Viktorina Krigrová uvedli „tance strojů“ a gymnastické parády, Kassian Goljazovskij odvážně experimentoval s plasticitou a choreografií v Komorním baletu, zkoumající tělesnou svobodu. Tyto pokusy však rychle byly označeny za „buržoazní formalismus“.

Upevnění socialistického realismu (1930-1950-é)

S posilováním stalinistického režimu tanec podstoupil tvrdý ideologický kontrolu. Balet se proměnil v představnou, monumentální formu. Kanonické se staly představení konstruované podle principu „nekonfliktovosti“ a heroického patosu: „Červený mak“ (1927, později „Červený květ“) Reinholda Glieru — první „sovětský balet“ na moderní téma, „Oheň Paříže“ (1932) a „Bačkysarajský fontán“ (1934) s jejich jasnou dramaturgií a technicky dokonalým, ale chybějící psychologickou hloubkou výkonem.

Paralelně probíhala institucionalizace národního tance. V roce 1937 byl založen soubor národního tance SSSR pod vedením Igora Moisejeva. Jeho geniální je v tom, že proměnil autentické folklorní pohyby v jasně, odladěné, ideologicky ověřené scénické kompozice (“Parтизáni”, “Tatarská suita”). Tanec se stal symbolem přátelství národů SSSR, ale přesto byl zbaven skutečné obřadnosti a spontánnosti.

Odteplení a hledání nové plastiky (1960-1970-é)

Smrt Stalina přinesla relativní svobodu. Do baletu přišlo nové generace choreografů, usilujících se o psychologismus a aktuální témata. Jurij Grižorovič vytvořil monumentální, ale dynamické balety-epopy “Spartak” (1968) Chatsaturova a “Ivan Groznyj” (1975) na hudbu Prokofjeva, kde se masový balet stal aktivní silou historie. Současně se rodil sovětský modern. Jeho průkopníky se stali Kassian Goljazovskij (znovu se vrátil k práci) a mladý Boris Ejfman, jejich inscenace (“Bláznivý den”, “Žárovec”) překvapovaly expresí a neobvyklou slovníkem, vyvolávající podezření u úředníků.

Speciální kapitolou se stal bytostný a estrádní tanec. Pod zvuky jazzu, později i bitové hudby, tančili v domovech kultury a na mládežnických večírrech twist, shake, rock'n'roll. To byla spontánní, neoficiální forma svobody, kterou pečlivě sledovali komunističtí dobrovolníci. Zároveň na estrádě vládly blyštivé duety, jako Tatjana Leikina a German Makarov, jejich čísla kombinovala mistrovství baletu s lehkostí estrády.

Pozdnesovětský období: андеграунд a začátek rozpadu (1980-é)

Ke konci 80. let oficiální choreografie, navzdory hvězdné úrovni světového formátu (Natalija Bessmertnova, Michail Barisnikov, uprchlý na Západ), prožívala krizi. Zato se neformální tanecová kultura rychle rozvíjela. V tajných studiích a na bytové koncertech se učili jazz-modern, kontemporární, kontaktní improvizaci. V Petrohradu Alexander Kučin a jeho „Nezávislá skupina“ vytvářeli performances, vzdálené od kanonů. Bрейк-данс, pronikající ze Západu, se stal kulturním šokem a symbolem nové generace, žijící mimo systém.

Dědictví a paradoksy

Sovětský tanec je paradоксální směs:

Nejvyšší technické mistrovství školy klasického baletu, vzdělávající génia, a tvrdá cenzura repertoáru.

Kolektivní tělo národních souborů, oslavujících jednotu, a individuální bунт tanečníků disidentů a tajných choreografů.

Oficiální monumentálnost a neoficiální, živá plasticita kuchyňských tanců a diskoték.

V důsledku toho se tanec v SSSR stal nejen uměním, ale boji za právo těla na vyjádření — od heroického gesta ve spektáku Divadla velkého teatru po volné pohyby na tajné diskotéce. Tato vnitřní bitva a vytvořila jeho unikátní, silné a protichůdné dědictví, které dosud ovlivňuje choreografické umění postsovětského prostoru.

Permanent link to this publication: