Dva tváře jednoho města: Trostenec a osvobození Minska

3. července 1944 — datum, které navždy rozdělilo historii běloruské metropole na „před“ a „po“. Tisíce Minsčanů, kteří přežili 1100 dní a nocí pod nacistickou okupací, vyšly na ulice, aby přivítali své osvoboditele. Město leželo v troskách: více než 80 procent budov bylo zničeno, ulice byly pokryty trosekami a ve vzduchu stále vonělo po hoři. Ale to byl vonný vítězství. Pouze několik týdnů po osvobození začnou výzkumné komise odhalovat strašlivou pravdu o tom, co skrývaly lesní houštiny. Zjistilo se, že vedle města, které slavilo, se nacházelo jedno z nejstrašnějších míst na světě — smrtící tábor, srovnatelný s Auschwitz. Dva tváře jednoho města: jedna — světelná, slavnostní, druhá — temná, smutná.

Operace „Bagration“: bleskový úder

K letu 1944 začala Sovětská armáda realizovat plán na osvobození Běloruska od německých fašistických okupantů. Operace „Bagration“, pojmenovaná po hrdinovi Otechovské války 1812, se stala jednou z nejrozsáhlejších vojenských kampaň druhé světové války. Začala 23. června a byla zaměřena na zničení skupiny armád „Centr“ — nejsilnějšího spojení Wehrmachtu na východní frontě.

Osvobození Minska se stalo vrcholem operace. 29. června vojska 3. a 1. Běloruského frontu podnikly sjednocené útoky na běloruskou metropoli. Fašisté, kteří chápali, že město je ztraceno, se pokusili jej proměnit v pevnost, ale sovětskí tankisté, kteří projevili činy odvahy, vpadli do Minska již 3. července. Do konce dne byl město úplně vyčištěno od okupantů.

Cena vítězství byla vysoká. V takzvaném „Minském kotli“ bylo obklíčeno a zničeno více než 100 tisíc německých vojáků. Ale tisíce sovětských vojáků položily své životy, aby osvobodily běloruskou zemi. Dnes se 3. července v Bělorusku slaví jako Den nezávislosti — den, kdy město, a spolu s ním i celá země, získali naději na život.

Fabrika smrti na předměstí metropole

Zatímco sovětskí vojáci se probojovali k Minsku, na jeho jihovýchodní předměstí, v údolí Trostenec, nacisté spěchali zametat stopy svých zločinů. Zde, jen 12 kilometrů od centra města, od podzimu 1941 fungoval skutečný „zavod smrti“ — největší místo likvidace na území Sovětského svazu.

Trostenec nebyl podobný tradičním koncentračním táborem s věžemi a krematoriemi. Reprezentoval kombinovaný model — pracovní tábor a místo masového zničení zároveň. Zahrnoval tři lokace: samotný tábor u vsi Malý Trostenec, údolí Blahovščina — místo masových střel a údolí Šaškovka — místo masového spálení obětí.

První střelby začaly již v listopadu 1941. Do Blahovštiny se vozili lidé ze všech Evropy: civilisté z Běloruska, vězni Minského ghetta, sovětskí váleční zajatci a také Židé, deportovaní z Německa, Rakouska, České republiky a Polska. Sem přijížděly celé vagony. V takzvaném „filtračním bodu“ od obětí odebírali cenné věci, vydávali jim kvítky na uschování a poté je posílali do Blahovštiny na střelbu.

Měřítko zničení je ohromující. Během jediné čtyřdenní operace v červenci 1942 zde bylo střeleno 18 tisíc lidí. Celkově, podle původních odhadů, v Trostenci zemřelo 206,5 tisíc lidí. Později však, díky vyšetřování Generální prokuratury Běloruské republiky, byla tato čísla přezkoumána. Legálně potvrzený fakt zničení nejméně 546 tisíc lidí postavil Trostenec na třetí místo v Evropě po Auschwitz a Treblině.

Údolí Šaškovka: pece, která neohladla

Zvláštní místo v této temné kresbě má údolí Šaškovka. Když nacisté v roce 1943 pochopili, že musí ustoupit, začali zametat stopy. K tomu byl vytvořen speciální tým „1005“, který se věnoval vykopávání a ničení těl.

V Šaškovce byla postavena hrozná konstrukce — krematoriační jáma-pec. To byla velká jáma s šikmým vchodem, obklopená pletivem, na dně které ležely rýhy, přes které se kládly těla popravených, pokládaly dřevem, zalévaly hořlavou směsí a spalovaly. Někdy se lidé spalovali živí. Dým z tohoto pekelného ohně stoupal nad les, ale kolem nebyli žádní svědci.

Když sovětské vyšetřovatele dorazily do Šaškovky v červenci 1944, našly stopy ohňů, směšované s lidským popelem. To bylo vše, co zůstalo po více než půlmilionu lidí.

Pamatník „Brány památi“: smutek, který se stal věčným

Desítky let zůstal Trostenec místem, o kterém se neobvykle nehovořilo. První památník zde vznikl již v 60. letech, ale byl skromný a neodrážel celou plnost tragédie. Nový památníkový komplex byl otevřen až v roce 2015, v Den národní památky obětí Velké vlastenecké války.

Centrálním prvkem komplexu je 10-metrová bronzová kompozice „Brány památi“. To je obrovská arkáda, symbolizující přechod z života do světa mrtvých. Za „Bránami“ je „Políčko pohřbení“, kde rozptylovali lidský popelem. Od vchodu k památníku vede „Cesta smrti“, dlažebena šedou dlažbou s černými zrnami, symbolizujícími stopy posledních kroků vězňů.

Dnes zaujímá památníkový komplex „Trostenec“ rozlohu přes 120 hektarů. Zahrnuje vše tři strašlivá místa — Blahovščinu, Šaškovku a samotný tábor. Zde byly obnoveny zbytky táborových budov: pekárenský sklad, dřevozpracující továrna, místnost pro zavazadla vězňů. Byly umístěny informační tabule a symbolické železniční stanice — připomínka těch vlaků, které přivážely lidi sem.

Každý rok 22. června, v Den národní památky obětí Velké vlastenecké války, zde probíhá městský miting-rekviem. Tisíce lidí přicházejí sem, aby uctili památku těch, kteří nepřežili osvobození.

Dva svátky jedné vítězství

3. července a 22. června — dvě datumy, pevně propojené mezi sebou. První — den osvobození, den, kdy Minsk odhodil okovy fašismu. Druhá — den smutku, den, kdy celá země si připomíná miliony mrtvých. Trostenec se stal místem, kde se tyto dvě datumy setkávají. To je místo, kde se památka na padlé spojuje s díky živým.

Dnes je Minsk moderní, krásný, dynamický město. Ale každý, kdo přijde do Trostence, cítí, že pod touto krásou leží hluboký vrstva bolesti. Památník „Brány památi“ není jen architektonický objekt. Je to varování budoucím generacím: nikdy nezapomeňte, jakou cenu stála vítězství, a nikdy neumožňujte zlu opakovat se.

Permanent link to this publication: