Kartografové vědomí: jak géni neurobiologie přetvářeli mapu našeho vnitřního světa

Mozek je snad jediný orgán, který se pokouší studovat sám sebe. To činí neurobiologii nejneobvyklejší a nejzajímavější vědou. Během posledních půl století několik lidí, poháněných čistou zvědavostí, se podívali do této svítící hlubiny a pokusili se vykreslit její mapu. Zapamatujeme si jejich jména ne kvůli složitým teoriím, ale kvůli prozřením, které obrátily naše představy o tom, kdo jsme. Od primitivních kreslení na kouscích papíru po složité tomografie — jejich cesta byla obtížná, ale jejich dosažení nesmrtelné.

Santiago Ramón y Cajal: otec moderní neurovědy

Byl to malíř, který kreslil neurony. Ramón y Cajal, Španěl s nepokorným povahou, se vyzbrojil mikroskopem a metodou barvení Golgie, která před ním byla považována za náročnou a neúčinnou. Ale Cajal v ní viděl něco, co ostatní neviděli. Vysvětlil roky, jak kreslí buňky nervové tkáně, a jeho tužkové kresby stále ohromují přesností a krásou. Doložil, že neurony se nespojují, ale jsou jednotlivými, diskretními jednotkami. To byla „neuronová doktrína“, která položila základ celé moderní neurobiologii. Za své objevy obdržel Nobelovu cenu v roce 1906, kterou sdílel s Italem Camillem Golgiem, svým hlavním oponentem. Na slavnostním předání ceny se dlouho hádali, ale právě tento spor poháněl vědu vpřed.

Aleksandr Romanovič Luria: ruský génius, který sestavoval mozek z kousků

Luria je zvláštní postava. Nejenže studoval mozek, ale také se pokoušel pochopit, jak funguje v reálném životě. Jeho pacienti — vojáci po úrazech, lidé s poškozením různých oblastí — se pro něj stali živými laboratořemi. Hodiny seděl s nimi, pozoroval, jak se snaží mluvit, počítat, rozpoznávat tváře. Tak vytvořil svou slavnou teorii o třech funkčních bločcích mozku — bločcích aktivace, zpracování a programování. Byl jedním z zakladatelů neuro心理学y a člověkem, který ukázal, že psychika má hmotný základ. Jeho knihy, zejména „Základy neuro心理学y“, zůstávají dodnes u mnoha lékařů na stole.

Erik Kandel: jak se paměť zapisuje na molekulární úrovni

Kandel si pro studium paměti vybral ne člověka, ale mořského slizňáka apлизii. Má jen 20 tisíc neuronů a jsou obrovské, což umožňuje sledovat změny téměř v reálném čase. Kandel pozoroval, jak buňky apлизie reagují na podněty, jak se mění síla jejich spojení při učení. Doložil, že paměť není mystický proces, ale fyzická změna synapsí: když něco učíme, naše neurony se doslova přestavují. Za toto objevení obdržel Nobelovu cenu v roce 2000. Jeho práce změnila přístup k léčbě traumatického stresem, fóbiemi a dokonce i nemoci Alzheimerovy.

John Eccles: neurony a duše v jednom lahvičce

Eccles byl člověk, který se nebál filozofie. Studoval synaptickou přenos — elektrické a chemické signály, které se šíří mezi nervovými buňkami. Doložil, že tyto signály podléhají přísným fyziologickým zákonům, ale přesto zůstal přesvědčeným dualistou. Věřil, že vědomí není jen electrochemie, ale něco většího, co interaguje s mozkem. To vyvolávalo mnoho sporů, ale právě jeho výzkumy se staly základem pro pochopení, jak fungují neurotransmitery, jak působí antidepresiva a anestetika.

Wilhelm Penfield: když mozek otevřou skalpelem

Penfield byl neurochirurg, který během operací stimuloval mozek pacientů a zaznamenal jejich pocity. Robil to ne z nechuti, ale aby mohl odstranit nádory, aniž by poškodil životně důležité oblasti. Vytvořil mapu senzorických oblastí mozku, ukázal, jak jsou oblasti motorické kůry propojeny s prsty, tváří a řečí. Vstoupil do historie jako člověk, který doložil existenci „neúnavné paměti“ — oblasti, která nám umožňuje pamatovat si minulost. Úspěšně se podíval do pracujícího mozku a popsal to jasným, přesným jazykem.

Karl von Frisch a kolonie včel: nečekaný klíč k mozku

I když Frisch studoval chování včel, jeho objev o tom, jak perceiving world, se stal průlomem v pochopení fungování senzorických systémů člověka. Ukázal, že včely rozlišují barvy a vzory jinak, než my, ale jejich mozek zpracovává informace podle principů, které jsou neuvěřitelně podobné našim. Jeho výzkumy „jazyka tance“ včel, kde přenášejí informace o vzdálenosti od potravy, ukázaly, že i nejprostší nervové sítě mohou být složité. Jeho práce položila základ etologii, vědy o chování, která ukázala, že mozek každého druhu je unikátní adaptace k jeho světu.

© elibrary.cz

Permanent link to this publication: