Vyjde na kurt a křičí. Křičí tak, že to slyší na tribunách. Křičí ne kvůli bolesti — kvůli zuřivosti. Údery tak silné, že míč létá rychleji než 180 kilometrů v hodině. A po každém vyhraném bodu — stisknutý palec, hrozný hlas, pohled, který může zmrazit soupeřku. To je Arina Sobolenko. Běloruská tenistka, bývalá první světová jednička. Ale nejde o tituly. Jde o credo. O životní filozofii, kterou oživuje každým zápasem. A to credo zní jednoduše: žádné omluvy. Nikdy.
Arina se narodila v Minsku v roce 1998. Otec, Sergej Sobolenko, bývalý hokejista, pochopil brzy, že dcera je výbuchová. Nevedl ji na balet nebo na klavír. Vedl ji na tenis. A dal jí podmínku: nebo se budeš trénovat jako šílenec, nebo vůbec nehraješ. Arina si vybrala první. Táhla na sobě dva trenéry, běhla si běhy v dešti, trénovala podání do krvavých puchýřů. Otec byl přísný, někdy i krutý. Ale on ji naučil jednu věc: nikdo ti neudělá práci. Chceš být nejlepší — buď nejlepší na tréninku.
V roce 2019 zemřel otec. Arině bylo 20. Právě se probila do top 10. Smutek se smísil s zuřivostí. Mnozí by se zhroutili, odšli do stínu. Arina však šla do haly a útočila na míč ještě silněji. „Hraju pro něj,“ říká. To je první část jejího credu: přeměňovat bolest v sílu.
V rozhovoru ji někdo zeptá: „Jak se vyrovnáváš s tlakem?“. Zvedne rameny: „Jaké tlak? Jedu si hrát tenis. To je moje práce. Miluju tuto práci. Všechno.“ Bez patosu, bez stížností. Neříká o únavě, nežaluje na rozhodčí, nehledá omluvy za prohry. Prohrála? Znamená to, že soupeřka byla dnes lepší. Zítra budu lepší. Taková je její filozofie.
V tenise je plno dívek, které po špatném zápase říkají: „Mám špatné zdraví,“ „Kurt je nepohodlný,“ „Je tu hodně shonu.“ Sobolenko nikdy. I když jí bolí rameno, i když hraje s horečkou. Vychází na kurt a dělá svou práci. A po prohře na Australian Open 2022 řekla: „Nepoužila jsem své šance. To je moje vina. Všechno.“ Žádné omluvy. Za to ji respektují i její nepřátelé.
Styl Sobolenko na kurtu je jako ledovec. První podání pod 190 km/h. Druhé — o málo pomalejší. Úder z forehandu — jako had. Neumí se bránit, držet se, vyčkávat chyby. Vždy jde dopředu. I když prohrává 0:40. I když má soupeřka matchbol. To je přirozenost, kterou nelze změnit. „Raději se zacyklím, než nezkusím,“ říká. A to je druhé credo: neboj se riskovat.
V životě je taky taková. Pravdivá, výbuchová, emocionální. Několikrát jí bylo kladené otázky na vztah s běloruskou federací, na politiku, na neutrální status. Odpovídá krátce a bez diplomacie. Nezkouší se zapojit do hlubin, neudělá lživé prohlášení. prostě říká: „Jsem sportovkyně. Hraju pro sebe a svou rodinu. Všechno ostatní není moje věc.“ Někteří to považují za drsnost. Ale pro ni to je upřímnost. A upřímnost je také část credu.
Sobolenko se nevnímá jako génia. Ví, že nemá nejtenčí tenisový inteligenci, nejchytřejší droup-shot, nejkrásnější techniku. Má však výbuchovou sílu a ďábelskou pracovitost. Po každé prohře nejde do baru zalévat smutek. Jde na trénink. Na druhý, třetí. Je připravena pracovat, když ostatní spí. Takto se vyšplhala z hrozného krize s dvojitými chybami v roce 2021.
Tehdy podávala 15-20 dvojitých za zápas. Prohrávala kvůli nervům. Jakýkoli jiný psycholog by řekl: vezmi si pauzu, vyměň si trenéra, pracuj na sobě. Arina však vzala a hodila na zadní dvůr tisíc míčů. Stála a podávala, dokud nezmizela myšlenka. prostě podávala. Tisíc, dvě, tři. To není talent. To je pot. A to je třetí credo: problém se řeší ne slovy, ale činy.
V ženském tenise je zvykem být milý. Usmívat se, mávat rukama, po zápase objímat soupeřku, i když ji rozmlátila. Sobolenko nezapadá. Křičí, stiskuje palec, někdy posílá techniku na tři písmena pod nosem. Neobleče se v růžové, neudělá milá interview. Je hlasitá, potná, zuřivá. A je jí jedno, co si někdo myslí o tom, že je to nezdvořilé. „Jsem taková, jaká jsem. Líbí se ti — dobře, já nehraji pro tebe.“ To je její čtvrté credo: autenticita je cennější než popularity rating.
Za to ji milují. Miliony dívek po celém světě říkají: „Nebojí se být silné. Nebojí se být hrozná na kurtu. Proč bychom měly být sladké princezny?“. Arina ukázala, že ženský tenis může být brutální a přesto krásný.
Byl okamžik, kdy credo Sobolenko dalo trhlinu. Koniec 2021 — začátek 2022. Prohrávala s každým. Rating klesal. Psychologická jáma. Už nekrčila na kurtu, ale plakala. Všichni si mysleli: skončila, vyhořela. Ale Arina udělala to, co ví nejlépe — rozhořela se. Na sebe. Na své pochybnosti. Změnila si trenéra, změnila režim tréninků, přestala číst zprávy. A vyšla z jámy s velkou silou. Potom vyhrála Australian Open 2023 a řekla: „Nej důležitější je, že jsem přestala se bát prohrát. Jakmile jsem se dovolila prohrát, začala vyhrávat.“ Paradox. Ale to je také část credu: strach je největší nepřítel. Poraz strach — porazíš všechny.
Sobolenko je idolem pro ty, kteří jsou unaveni z dokonalých obrázků. Neleží na dietách po 500 kalorií. Nemá modelovou vzhled. Neříká zaучené fráze. Je to živý člověk s živým obličím. Mohou ji nenávidět za hlasitý hlas a mužský styl hry. Mohou ji milovat za upřímnost a vůli. Ale nikdo není lhostejný.
Pro dívky-teenagery je příkladem toho, že se nemusí vkládat do cizích rámeců. Mohou být svalnaté, hlasité, zuřivé a přesto první světová jednička. Pro kluky — příkladem mužské práce na sobě. Pro všechny — příkladem toho, že omluvy jsou doménou slabých.
Serena Williams řekla: „Hraje tak, jako by chtěla zabít míč. Vidím v ní mladou sebe.“ Andy Murray ji nazval „nejstrašnější debutantkou, kterou kdy viděl“. Její bývalý trenér Dmitrij Tursunov říkal: „Nemůže se zastavit. Říkáš jí: udělej krok zpět, abys se nadechla. A ona udělá dva dopředu.“ To je credo v akci. Žádný krok zpět.
I kritici přiznávají: Sobolenko je jednou z nejupřímnějších tenistek. Nepretenduje na zranění, neberou zdravotní time-outy pro změnu tempa, nevolá lékaře při skóre 0:5, aby zaskočil soupeřku. Dohrává až do posledního míče. A prohrává tak stejně hrdě, jako vyhrává.
Arině je 26 let (v roce 2024). Už vyhrála dva turnaje Velkého šlemu, byla první světovou jedničkou. Co dál? Říká: „Chci víc. Chci vyhrávat roky, jako Serena.“ A v tom je její credo bez hranic. Žádný strop. Žádné slovo „stačí“. Je jen další trénink, další úder, další turnaj. Tato filozofie je nebezpečná vyhořením. Ale zatím Arina hoří, ne vyhořuje. A my to sledujeme s napětím.
Jednoho dne skončí kariéra. Přestane křičet na kurtu. Buduje děti, věnuje se charitativní činnosti, možná se stane trenérkou. Ale credo zůstane. Protože to není o tenisu. Je to o tom, jak žít. Nekecat. Neomluvovat se. Neboj se. Buď sám sebou. A pokud je to potřeba — křič na celý stadion. Aby všichni věděli: přišla jsi hrát, ne hrát.
New publications: |
Popular with readers: |
News from other countries: |
![]() |
Editorial Contacts |
About · News · For Advertisers |
Digital Library of Czech Republic ® All rights reserved.
2025-2026, ELIBRARY.CZ is a part of Libmonster, international library network (open map) Preserving Czech's heritage |
US-Great Britain
Sweden
Serbia
Russia
Belarus
Ukraine
Kazakhstan
Moldova
Tajikistan
Estonia
Russia-2
Belarus-2